Bývalá architektka, dnes tvůrkyně značky Přešij mě něžně, která se nebojí barev, názorů ani hlubokých ponorů. V rozhovoru otevřeně mluví o vnitřních pocitech, radosti z tvoření i o tom, proč je pro ni upcyklace víc než jen šití a také proč móda není jen styl, ale i postoj.
Co tě přivedlo od architektury právě k upcyklaci a šití?
Mateřství. Na rodičovské jsem cítila potřebu tvořit a malování už mě zkrátka nebavilo. Šicí stroj byl u nás doma odjakživa. Obě moje babičky šily, jedna z nich dokonce profesionálně. Moje máma taky šila a teď, když jí je skoro osmdesát, se k tomu zase vrátila. Je to skvělý trénink pro mozek i duši.
S materiály jsem to ale měla jasné – nové látky mě nijak neinspirují. Nejen kvůli jejich vzhledu nebo pocitu, ale i proto, že ve mně nic neprobouzejí. Možná je to i tím, že jsem šetrná a minimalistická duše – asi po tátovi, který byl takový mnich-architekt. Naštěstí to má sestra a máma trochu vyvažují.
Zato hotové věci, to je jiná story. Jsou jako načrtnutá krajina, do které se můžete ponořit a ztratit se v ní (záměrně vyhledávám to ztrácení se). Pocit, kdy hlava vypne a jen jste. Je to spirituální činnost. Hluboké ponory, dnes se tomu říká flow.
Co pro tebe znamená pracovat s materiály, které už jednou měly svůj příběh?
Miluji Marcela Duchampa a celé hnutí ready-mades. Používat už hotové věci a přetvářet je mi připadá neskutečně dobrodružné. Člověk nikdy neví, co z toho vznikne. Pracovat s materiály, které už něco zažily, je pro mě víc než jen způsob tvorby. Je to moje životní filozofie. Udržitelnost mi dává smysl a radost.
Celkově se pohybuju se někde na pomezí umění, kutilství a náhody, a právě tam se cítím nejlíp. Potřebuju zkoušet nové věci, kombinace, kompozice… protože se hrozně rychle začnu nudit (což je úplně proti zenu, já vím). Ale právě to hledání, to přetváření, to je ta moje flow.
Máš nějaká specifická kritéria pro výběr oblečení nebo látek, které použiješ?
Rozhodně se vyhýbám plastům a polyesteru. Ty umělé sportovní materiály fakt nesnáším, fuj! Zato riflovina, to je moje nekonečná láska. Nechápu proč, ale kdykoli na ni narazím, prostě ji beru. Je v ní něco syrového a pravdivého. Vybírám hlavně zachovalé materiály. Teď mě třeba hodně berou chlupatiny, i když jsou většinou z PVC, snažím se najít starší kousky, které už nepouští chlupy. Vždycky mě to ale jednoduše táhne k látkám, co už mají něco za sebou.
Mluvíš o tom, že lidé nenosí barvy. Proč tomu tak podle tebe je a proč jsou pro tebe tak důležité?
Nevím, proč se jich tolik lidí bojí. Ale když se člověk podívá kolem, je to šílená nuda. Spousta lidí je konzervativních a ustrašených. Hlavně, aby si o nich někdo náhodou něco nemyslel. No a co? Who cares? Podle mě jim chybí jim fantazie. Pořád řeší jen ty světské věci a vůbec je nenapadne vystoupit z davu. Je to vlastně i politické téma. Móda je postoj a my nosíme uniformy – Zara, H&M, korporátní styl…
Když jsem žila v Šanghaji, hrozně mě bavilo, jak odvážné a nespoutané umí tamní ženy být. Jsou úplně crazy – v tom nejlepším slova smyslu! Mají smysl pro humor a neberou se tolik vážně. A přesně to hledám i já – lehkost, hravost, nadsázku. Nechci být „too much design“, raději jsem mimo mainstream. Nejsem Elle woman a vlastně jsem za to ráda.
Kam by ses chtěla posunout dál? Máš nějaký projekt, který ti teď zraje v hlavě?
Ano chci udělat výstavu s performance, uvidím kam mě to povede, hlavně se chci přitom cítit svobodná a upřímná sama k sobě. Autentická.
Co bys doporučila někomu, kdo chce začít tvořit udržitelně, ale neví jak?
To je skvělá otázka. Doporučila bych začít hledat způsoby, jak se vyhnout nákupu nových věcí a vztáhnout to klidně i na celý životní styl. Swapujte, choďte do sběrných dvorů, nakupujte na bazarech, v sekáčích nebo na blešácích. Poohlížejte se po starších věcech a zkuste je opravit nebo jim dát nový smysl. Třeba obraz z bazaru můžete přemalovat a dát mu druhý život. Začněte ale s malými, jednoduchými projekty, aby vás to hned neodradilo. A hlavně, nenechte se zahltit Instagramem a sociálními sítěmi obecně. Tam je to často jen samá “napomádovaná nádhera”, kterou vůbec nemusíte vidět ani následovat.
Jaké je podle tebe největší klišé nebo omyl, který si lidé o udržitelné módě myslí?
Že je udržitelná móda drahá, to je podle mě jedno z největších klišé. Podobně jako mýtus, že zdravé jídlo musí stát majlant. Udržitelnost v módě přece neznamená kupovat si drahé kousky z bio bavlny, ale nosit věci opakovaně a dlouho. Třeba třicetkrát a víc. Představte si, že na světě už teď existuje tolik oblečení, že by vystačilo pro šest dalších generací. Kam si myslíte, že to všechno půjde?
Proč ses přihlásila právě do Řemeslného akcelerátoru?
Přihlásila jsem se na doporučení kamarádky a upřímně jsem byla hodně skeptická, protože jsem už podobný program absolvovala a neměla velká očekávání. Ale dneska jsem strašně vděčná, že jsem do toho šla. Naučila jsem se spoustu nových věcí a posunula se neskutečně dál.
S čím jsi do programu přicházela – jaké výzvy jsi řešila?
Do programu jsem vstupovala v době, kdy jsem se víc ponořila do upcyklace, odcházela jsem od nových úpletů a pratelných papírů a hledala si vlastní cestu. Upcyklace není snadná disciplína.
Člověk musí opravdu umět šít a to jsem se učila osm let, a nejspíš budu dál až do smrti. Ale mít v životě plán, něco, co chci dělat po zbytek dní, to je důležité. A já chci tvořit. Bydlet u lesa a tvořit.
Zároveň ale pořád bojuju se svými démony. S těmi tichými sabotéry v hlavě, kteří říkají, že to, co dělám, je zbytečné. Že už to někdo dělal. Že bych se měla pustit do něčeho, co má „větší smysl“ pro společnost. Ale co to vlastně je? Sedět v kanceláři a navrhovat domy z nových materiálů? Komu to ve výsledku prospívá? Těm, kteří z toho profitují a ti si pak mohou letět třeba do vesmíru.
Koneckonců, víte, že největší znečišťovatelé planety jsou právě ti nejbohatší? Nic proti umění vydělat peníze, ale klíčová je otázka, co s nimi pak uděláte. To je podle mě to nejdůležitější.
Co ti účast v akcelerátoru zatím přinesla – osobně i profesně?
Určitě jsem omládla, zrefreshovala se, získala sebevědomí ve svém podivínství. Potkala jsem spoustu skvělých a inspirativních lidí. Díky Terce Pinďákové jsem se naučila líp prezentovat na sociálních sítích, Markéta U. mi pomohla uspořádat si podnikání a s Luďkem Š. jsem si ujasnila, kam chci dál směřovat. Hodně jsme se bavili o nastavení mysli. O tom, že spoustu limitů si dáváme my sami a často úplně zbytečně. Neříkám, že všechno je možné. To ne. Nejsem naivní. Ale možné je toho dost. A právě to „dost“ ke spokojenému životu stačí.
Co nového jsi díky programu zavedla – ať už v produktech, komunikaci, nebo fungování značky?
Změnila jsem brand – z Omform jsem přešla na Přešij mě něžně (vendulabenes.cz). Byl to velký krok, hlavně uvnitř sebe. Odhazovat staré bloky je fuška, ale vděčím za to hodně sobě i lidem kolem. Aby se mohlo narodit něco nového, musí člověk nejdřív uvolnit místo. A právě to mě naučil Luděk. Naše hovory o pracovním dni, morálce a disciplíně si pamatuju dodnes a vracím se k nim, když potřebuju připomenout, proč to všechno dělám.
Disciplína totiž není řetěz, ale klíč ke svobodě. Když ji člověk má, žije se mu lehčeji. Věci jdou snáz. A možná právě proto tu jsme – abychom se radovali, šířili lásku, byli na sebe hodní a laskaví.
Více o projektu najdeš na www.vendulabenes.cz
Instagram: _vendulabenes_
O akceleračním programu
Řemeslný akcelerátor je náš podpůrný program pro všechny, kdo se rozhodli proměnit svou vášeň v cestu, která dává smysl. Pro tvůrce a řemeslníky, kteří chtějí růst, posunout své podnikání dál anebo s ním teprve začít.
Během několika měsíců se účastníci ponoří do světa podnikání, marketingu, financí i práva. Čekají je workshopy, individuální konzultace i mentoring, díky kterým se mohou vyhnout slepým uličkám a opřít se o zkušenosti těch, kteří už podobnou cestou prošli.
Součástí programu jsou i praktická témata jako cenotvorba nebo prezentační dovednosti, ale hlavně – bezpečné a motivující prostředí, kde se rodí sebevědomí, nové spolupráce i přátelství.
Celý program je navíc díky velkorysé podpoře města Ostrava pro všechny účastníky zdarma.
