Na začátek tohoto článku bych se ráda velice krátce věnovala ilustraci prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Tak stručnou, že bude balancovat přesně na hraně mezi mou ochotou poodkrýt své soukromí a nutností je sdílet pro dostatečný kontext pro následujících pár odstavců… Představ si prostředí, kde kluci můžou běhat venku do setmění, zatímco holky se učí, že mají pomáhat v kuchyni. Milující rodina, ale pevně dané role.
Tak… Tohle je pro kontext enough! 😄
Přibližně rok zpátky jsem mluvila se svou kamarádkou o feminismu. Zaujaly mě její názory a myšlenky a začala jsem se sama zajímat o to, co ty feministky řeší, číst články, knihy, poslouchat podcasty… Zkrátka utvářet si svůj vlastní názor na základě kvalitních informací. A postupně jsem došla k tomu, že s obrovskou většinou feministických témat souhlasím. V ten moment jsem si uvědomila, že se ze mě tímto asi taky stává feministka. 🤭
Dostala jsem nálepku „umírněná“
Před pár týdny, při jedné návštěvě rodiny, jsem naprosto neplánovaně a nečekaně (i pro mě), jako dezert k odpolední kávě, přednesla svůj feministický comingout. Pokud chceš více procítit kontext téhle situace, přečti si znovu první odstavec. 👆🏻😄
Probrali jsme zběžně pár nejčastějších témat. Bavili jsme se třeba o tom, že v Česku je rozdíl v mediánech mezd mezi muži a ženami stále 18 % nebo že na ředitelských pozicích firem jsou pouhá 4 % žen a není to tím, že by ženy nechtěly nebo nebyly dostatečně vzdělané či kompetentní. Snažila jsem se své rodině láskyplně vysvětlit komplexnost všech témat. A důrazně jsem to zakončila tím, že to nic nemění na tom, že muže ve svém životě a rodině miluju. Že i když s některými věcmi, které se dějí ve společnosti, nesouhlasím, nemění to nic na tom, že muže v mnohém obdivuju a respektuju… Vzali to dobře. Prý jsem umírněná feministka.
A pak mi to došlo! Možná nic takového neexistuje.
Zpětně jsem si tuhle situaci přehrávala v hlavě a analyzovala ji. Takové to, když si druhý den uvědomíš, co jsi mohl*a říct lépe. 😀 Hlavně jsem ale dumala nad tím, co je to umírněná feministka a taky… Co je opakem umírněné feministky? Agresivní feministka?
Několik žen, které o sobě říkají, že jsou feministkami, sleduju. Třeba Šárku Homfray nebo Silvii Lauder, žurnalistky, které se dlouhodobě věnují těmto tématům, napsaly také výborné knihy. Považovali by je lidé, kteří mají obraz feminismu zkreslený prezentací mainstreamových médií, za neumírněné? Pravděpodobně ano. Ale co dělají tyto a další ženy neumírněného? Pokud je “neumírněné” se pomocí konstruktivní diskuse podložené fakty a daty snažit o férové podmínky a změny, pak kde je vlastně hranice mezi umírněností a extrémem? V tomhle kontextu si myslím, že možná ani nic jako “neumírněné feministky” neexistuje.
Naopak s obrovským obdivem vždy žasnu, jak je jejich vystupování věcné a informace, které předkládají, velmi kvalitně podložené. Drží se faktů, výzkumů a dat. Feministky a feministé jsou často připravenější než druhá strana, která se někdy uchyluje spíš k emocím a podpásovkám, než ke konstruktivním argumentům. (”že, Rozárko?”)
Tak já nevím. Jsou neumírněné? Jsou to ty zlé, agresivní feministky? Jsem já umírněná, když zrovna píšu feministický článek? Nebo se ze mě stává zlá, agresivní feministka? Nevím. Co ale vím je, že nepotřebuju lidi nálepkovat. A líbí se mi, že to tak neděláme ani v Impact Hubu.
V Impact Hubu nedáváme nálepky
Jsem ráda za tohle pracovní a přátelské prostředí, kde je jedno jaký máš gender, kde jsou ve vedení inspirativní muži i ženy. Kde jsou si v diskusi student*ka, máma*táta s malým prckem i ředitel*ka rovni, protože každý dělá to, za co zodpovídá a v čem umí zazářit. Víme, že spolu táhnem za jeden provaz, že každý z nás je důležitý a že jedině společně budeme mít dost síly měnit svět v lepší místo. A že rovné příležitosti pro všechny ze světa lepší místo dělají.
Ať už je to feminismus, udržitelnost nebo inovace, věřím, že změna začíná v prostředí, kde si lidé naslouchají. Protože problémem není pár (ne)umírněných feministek. Problémem je svět, kde se lidi bojí otevřené diskuse.
